příspěvková organizace Ministerstva kultury

Píseň o zvonu

Friedrich von Schiller (1759 - 1805)

Vivos voco,
Mortuos plango,
Fulgura frango.


Pevně zazděna je v půdu
forma z hlíny pálená .
Hoši, zvon dnes líti budu –
zčerstva , k dílu ramena!
Z čela musí pot
stékat o překot,
mistru-li má vzejít sláva;
leč jen Nebe – požehnává.

Vždy k dílu, jež se vážně chystá,
řeč vážná sluší, přátelé!
Nuž přejte dobrým slovům místa
a práce půjde vesele.
Bedlivě uvažovat máme,
co může vzniknout z chabých sil;
tím mužem právem pohrdáme,
jež práci špatně rozvážil.
Vždyť nejvíc ozdobuje muže
a na to právě rozum má,
že srdcem vystihovat může,
co vytvářet má rukama.

Vmete dříví smrkového,
ale musí vyschlé být,
žár by ohně sraženého
vzhůru do přesmyku lít.

Mědi nasypej,
do ní cínu dej,
aby zvonovina táhlá
tekla z toho zponenáhla.
Co s rozvahou zde naše rámě
a žárný plamen vytvoří,
co v hluboké vznikne jámě,
ať z věže o nás hovoří.
Řad lidí dojímaje dlouhý
zvon potrvá až k pozdním dnům
a ztlumočí i zbožné touhy
i truchlé nářky nebesům.
Co losem vratkým smrtelníku
zde neodvratně přiřkne se,
to prosbami i slovy díků
zvon zvučící dál roznese.

Bublin spousta vystupuje;
přidá-li se popela,
pak to rychle umožňuje,
kov by roztál docela.
Směs však tavená
má být bezpěnná,
zvonovina čistá z cela
aby čistě, plně zněla.


Vždyť radostně a v plné slávě
zvon dítěti vstříc zazvučí,
hned na první je cestě zdravě,
již počíná v snů náručí.
I radostný i černý osud
mu dříme v lůně času posud
a oči matky lásky něhou
mu zlaté jitro žití střehou.
Čas letí šíp jak nejprudší.
Hoch pyšně od dívky se dělí,
jak bouř se žene v život ven,
svět s holí v ruce projde celý
a k svým se vrátí odcizen.
Tu nádhernou jak samo mládí,
jak obraz z výšin nebeských
a s tváří plnou cudné vnady
zří pannu překvapen a tich.
A srdce jinochovo chopí
stesk podivný, rád bloudí sám
a jeho zrak se v slzách topí,
už nelne k divých druhů hrám.
Jen za ní chodí, stále rdě se,
už z pozdravu by šťasten byl,
květ nejkrásnější z lučin nese,
by lásku svou jím okrášlil.
Ó první lásky zlaté časy,
ó něžná touho, naděje!
Tu nebesa zrak otvírá si,
slast rajská srdcem zachvěje.
Kéž věčně věků v plné kráse,
čas mladé lásky zelená se.

Aj, jak zdola sopouch hnědne!
Tuto tyčku vnořím tam;
sklovina-li na ni sedne,
čas k lití, poví nám.
Tovaryši, zkus
zvonoviny kus,
zda již křehké s měkkým není
slito dobré na znamení.


Kde přísnost se a vlídnost spojí,
kde síla není s něhou v boji,
tam souzvuk vždycky dobře zněl.
Nuž, kde se věčný svazek rodí,
hleď, zda se k srdci hodí –
jeť krátký klam a dlouhý žel!
Věnec panenský hrá krásně
nevěstám vždy na čele,
k svatbě slavné zvou-li hlasně
všecky zvony v kostele.
Ach, den tento přeblažený
žití máj též končí nám;
pás a závoj roztržený
rázem zničí luzný klam.
Když po vášni jest,
má láska nám zůstat,
květ přestane kvést
a plod má vzrůstat.
Ven musí jít muž,
tož v zápasy žití,
má pracovat, chtíti
a tvořit a sázet
vše do sázky házet,
i lstí nebo mocí
má Štěstěnu zmoci.

Tu statky mu proudí, že konce jim není,
a do spíží hromadí vzácné jmění
a rostou stavby, dům nestačí už.

A uvnitř vládne
ctná hospodyň v domě,
máť rozmilých dětí;
vždy moudře řídí
roj domácích lidí
a děvčata učí
a kloučata krotí
a nenajde stání
snad na chvilku ani:
tu rozšafný um
si pořádá dům,
tu do truhel vonící poklady střádá,
tu vřetenem vrčícím niti si spřádá,
a skrývá v hlazených almarách svých
stoh zářící vlny a plátno jak sníh;
jí pod rukou dobro i v krásu se změní –
klid pro ni není.

Dolů se štítu otec shléd,
z tváří mluví mu radostný úsměv,
statky čítá a všude květ:
vidí ostrví trčící špice,
zří, jak plní se obilnice,
kůlny také už úrody plny
a polích žita zčeřené vlny.
Dí v hrdém srdci svém:
,, Pevný jak v gruntech zem
dům nádherný já mám
všem navzdor nehodám!‘‘
Avšak smlouvou pevnou posud
nikdo nespoutal si osud –
rychle kráčí neštěstí .

Nuže, lití může počít ,
lom je krásně zrnitý;
nežli budeme však točit,
musíme se modliti ...
Čep teď dovnitř vraz!
Bože, ochraň nás!

Znovu závěs už se plní
kovem, jenž se v dýmu vlní.


Moc ohně blahodárná jest,
když dovede jej člověk vést;
vše, čemu dáváš vznik a tvar,
je ohně nebeského dar.
Však hrozný je ten nebes dar,
když z pout se vymkne dravý žár
a počne vlastní pochody
syn volný matky přírody.
Běda, když tak sám se řídí,
roste všemu navzdory,
šlehá nad příbytky lidí
v živých ulic prostory,
neboť živly nenávidí
lidské ruky výtvory.
S deštěm z mraků
požehnání
k nám se sklání;
z mraků, kdy chce, zní třesk, švihne blesk.
Úpí zvon – slyš ! Kdo naň sáh
na poplach !
Krvavá
obloha je –
červánků to záplava
nebem hraje?
Jaký sběh
z ulic všech!
Dým – a plamenů vždy více
přeskakuje do ulice,
rostou s vichrem závodíce.
Vzduch tu žhne jak z chřtánu kamen,
trám se láme, praská plamen,
okna řinčí každou chvíli,
děti vřeští, matky šílí,
stáda hynou
pod sutinou;
běhá vše, sem tam se řítí,
noc v to jak den jasný svítí.
Z ruky v ruku dlouhou spletí
okov letí,
obloukem pak do plamene
stříká voda od pramene.
Vyjíc bouř se z dálky žene
tam, kde požár vidí plát.
V sýpku na obilí sklad
vedral se teď oheň náhle,
podkrovnice zasáh zprahlé,
a jak chtěl by v bouřném vání
půdu od základu snad
vychvátit a vzhůru hnát,
roste k nebeské až báni
v obří výš.
Zoufá již
člověk tam, kde řádí bozi,
zkázy práce své se hrozí,
vzdav se, v úžase se sklání.

Spálen dům
do základů,
vichrů slyšíš tam jen vádu;
místo oken v dírách pustých
hrůza sedí,
boží mračna dovnitř hledí
z oblohy.

Naposled
na hrob všeho
jmění svého
hospodář, hle, smutně vzhléd –
hůl poutnická teď úděl jeho.
Vše požár strhl do zkázy.
Však útěcha přec sladká svítá;
svých drahých hlavy otec čítá
a hle – ni jedna neschází .

V zemi už je všecko skryto,
forma plně nalita;
zda nám pílí odmění to,
až den boží zasvítá ?
Ach , tak často naděj zklame
nehodou jíž nečekáme .
V klín temný matky svaté země
svých rukou práci svěřujem
jak oráč s důvěrou, že zem
mu stokrát nahradí zas sémě,
když požehná Bůh polím všem.
Však símě dražší kryjem rovem
a smutek naděj konejší,
že z rakve vzkvete v žití novém
mu osud nad vše krásnější.


S dómu duní
temný tón,
hrobů píseň
zpívá zvon;
poutníkovi pěje píseň žalnou
na poslední cestu jeho dálnou.

Ach, to manželka je věrná,
ach, je matička to drahá.
Odňal černý kníže stínů
muži lásku manželčinu,
matku dítkám útlým vzal,
jež, květ žití, Bůh jí dal,
které zřela na prsou růsti s pýchou mateřskou.
Ach, už není pásky jemné,
osud ji už rozvázal,
ta již bydlí v říši temné,
v dům celý matku znal.
Nebudou bdít věrné oči,
cizím vše se ponechá,
v osiřelé místo vkročí
nelaskavá macecha.

Ustaňte již v přísné práci,
zvon se přes noc ochladí;
volně jako v křoví ptáci
ať si každý dovádí.
Když se nebi hvězdy objeví,
klid má dělník po klekání –
mistr dře se bez ustání.


Vesel , stále větším spěchu,
kráčí z dálky poutník hvozdem
pod otcovskou drahou střechu.

Ovce mečíce jdou z pastvy,
širočelá
bučí s nimi stáda skotu
cestou domů,
plní stáj, jak zvyklá tomu.

Fůry jdou
vrchovaté
pšenky zlaté; věnec svěží
uvit leží
na snopech ,
mládenci a panny k tanci
samý spěch.
Ulice i trhy tichnou,
lidé v útulných už domech
kolem lamp se shromažďují,
v městské bráně skřípe zámek.
Tma se snáší
nad zem tiše,
měšťanů však nevystraší
noční čas, který zlosyny jen plaší,
neboť zákon bdí a chrání nás.
Řáde svatý, požehnání
s tebou s Nebes k nám se sklání,
rovné s rovným obapolně
vážeš radostně a volně,
do vesnic, měst velkolepých
sdružils divochy, jež v stepích
našel jsi a v pelech tmavý
vstoupils , bys tam zjemnil mravy;
ale nad vše dražší pásku
stkal jsi: k domovině lásku.
Tisíc rukou pomáhá si
s horlivostí největší,
v té pak společně se v práci
síly nejlíp osvědčí.
Dělník se i mistr snaží
ke svobody prospěchu,
vlastní místo všechny blaží,
neustoupí posměchu.

Ozdobou je pro občana,
práce, Bůh ji odplatí:
krále hodnost svrchovaná,
nás pak píle naše ctí.
Vládni , vládni
vlídně vlasti,
míre milý,
i ty, sladká svornosti.
Kéž den nikdy nepřichází,
kdy by drsné hordy války
krajem tímto zabouřily,
kdy by nebe,
které večer záře milá
zalívá,
z hořících měst zaplavila
ohňů radost strašlivá!

Stavby teď už třeba není,
dostála již úkolu,
ať má z díla potěšení
zrak i srdce pospolu.
Kladiv nárazy
plášť ať rozrazí.
Zvon-li vstát má, forma musí
rozražena býti v kusy.

Můž mistr formu rozbíjeti
v čas pravý rukou dovednou,
však běda, sám-li ze zajetí
kov žhavý prchne najednou!
Tu hromovou je slyšet ránu,
proud puklou formu rozhod
a jako z pekelného chřtánu
kol ohněm zkázu přivodí.
Kde bez rozumu síla vládne,
tam nedaří se dílo žádné,
kde davy samy pouta shodí,
tam blahu všech jen vzejdou škody.


Ó běda, jestli tiše skupí
se v městech hořlaviny kdes –
když k svépomoci sáhnou tlupy
a pouta řvouce šíří děs!
Tu vzpoura škube za provazy,
zvon vyje jako zběsilý,
jenž mír vždy jindy doprovází,
zní nyní výzvou k násilí.

,,Volnost a rovnost‘‘ volat začnou
a v městech ruch i v radnici,
zbraň chopil měšťan – krvelačnou
zříš tlupu táhnout ulicí.
Z žen hyeny se hnusné staly,
jim žert i hrůza děsivá,
spár pantheří, hle, v srdce vťaly,
jež chví se ještě za živa.
Nic svato není, rozvazuje
se každé pouto zbožnosti,
muž dobrý, zlému ustupuje,
jen zločin dost má volnosti.
Lva nebezpečno budit ze sna,
v spár padnout hrozno tygřici,
zlo největší však, hrůza děsná
je člověk slepě zuřící.
Ó běda těm, kdož roznítiti
chtí věčným slepcům pochodně!
Těm světlo nebes nezasvítí,
jen města vrhne do ohně.

Bůh mi duši zveseluje.
Rovno hvězdě zářivé
jádro se nám vylupuje
lesklé, hladké,¨nekřivé.
Věnec s přilbicí –
slunce zářící!
Znaku štíty jemnou řečí
o důmyslu tvůrce svědčí.

Spěj sem! Sem spěj,
má chaso! Než zvon odevzdáme,
jej křtíti a posvětiti máme!
,,Concordia‘‘ zvon náš jméno měj!
Vždyť ke svornosti , k srdečnému svazku
má obec vést, v ní udržovat lásku.

To budiž provždy zvonu cíl ,
proč mistr sám jej vytvořil:

Ať vysoko nad bídu naši
a ve stan modrý nad námi
se, soused hromu, klidně vznáší
a hraničí až s hvězdami!
Ať jest nám hlasem z nebes výše
jak hvězdy zlaté, jejichž krok
jde Tvůrci k slávě nebem tiše
a vede ověnčený rok.
Jen věčným tužbám jiných světů
ret kovový buď zasvěcen,
co hodinu však v spěšném letu
svým křídlem čas naň ťukni jen.
Ať osudu je hlasatelem!
Sám bez srdce a soucitu
ať vyprovází v letu smělém
hru žití plnou zákmitů.
A jak tón každý v uchu hyne,
ač mohutně zvon zvučí je,
tak učiž nás, že všecko mine,
že vezdejší vše dožije.

Teď zvon zvedněm z jeho skrýše,
provazem jej vyhoupněm
vzhůru do zvukové říše,
pod oblohy modrý lem.
Vzhůru, vzhůru, výš!
Stoupá – visí již!
Radost městu zvuč tím kovem,
mír buď zvonu prvým slovem.


!!! MUZEUM UZAVŘENO !!!

 

DLE ROZHODNUTÍ MINISTERSTVA KULTURY ČR A V SOULADU S EPIDEMIOLOGICKOU SITUACÍ

SE Z PREVENTIVNÍCH DŮVODŮ PŘED ŠÍŘENÍM KORONAVIRU OD 11. 3. 2020 UZAVÍRAJÍ VŠECHNA MUZEA, GALERIE, HRADY, ZÁMKY, KNIHOVNY

A TO AŽ DO ODVOLÁNÍ. DĚKUJEME ZA POCHOPENÍ.


virtuální návštěva muzea on-line / ZDE

 

2020–2022 Národní oslavy výročí Jana Amose Komenského


 


Z A S Í L ÁN Í    N O V I N E K   M A I L E M – ZDE

 

M  u  z  e  j  n  í     k  a  v  á  r  n  a

 

 

kontakt informace muzeum odkazy

Muzeum Jana Amose Komenského

Přemysla Otakara II. 37
688 12 UHERSKÝ BROD
Česká republika, EUROPE

tel.: +420 572 63 22 88-9

www.mjakub.cz

muzeum@mjakub.cz

ID datové schránky: iw39kef

OTVÍRACÍ DOBA

VSTUPNÉ

BEZBARIÉROVÝ PŘÍSTUP

PRONÁJMY SÁLŮ A PROSTOR

CENÍK kopírovaného materiálu

měsíční pozvánky 2019–2020:

BŘEZEN

info pro transport výstav

Fakturační údaje
Výroční zprávy MJAKUB / CMN
Zřizovací listina
Interní protikorupční program

Všeob. obch. podmínky (e-shop)
Sloupový sál

Atrium

Japonská zahrada

ON-LINE KATALOG KNIHOVNY

Koncepce rozvoje MJAKUB 2019–2023

Veřejné zakázky

GDPR

Ministerstvo kultury ČR

Asociace muzeí a galerií ČR
Profesní etický kodex ICOM

– INFORMACE DLE ZÁKONA 106/1999