Život J. A. Komenského

ODKAZ NA PODROBNÝ INFORMAČNÍ SYSTÉM:

Jan Amos KOMENSKÝ - život, dílo, odkaz

ZÁKLADNÍ ŽIVOTOPISNÁ DATA

ŽIVOT J. A. KOMENSKÉHO

Dětství

Jan Amos Komenský se narodil 28. března 1592. Byl nejmladší z pěti dětí Martina Komenského a jeho ženy Anny. Na otázku, kde se narodil, jednoznačná odpověď doposud neexistuje. Některé materiály mluví pro Uherský Brod, jiné pro Nivnici. Komňa je místem, které dalo rodině původ a jméno. Po smrti rodičů, kteří zemřeli krátce po sobě v Uherském Brodě roku 1604, se dvanáctiletého sirotka ujala Martinova sestra Zuzana Nohálová ze Strážnice. V roce 1605 navštěvoval Komenský strážnickou bratrskou školu. Když Strážnici vypálila vojska Štěpána Bočkaje, mladý Komenský ztratil nejen druhý domov, ale i část zděděného majetku na předměstí v Uherském Brodě, které bylo v této době rovněž vojsky zničeno. Po těchto událostech odchází ke svým poručníkům Kozákovi a Urbanu Mravencovi do Nivnice. Neznáme důvod, proč byli Janovi poručníci ustanoveni z Nivnice a proč musel odejít jako sirotek od svých sester ve dvanácti letech.

Studium

V roce 1608 byl poslán na bratrskou školu v Přerově, kterou podporoval politický ochránce jednoty Karel starší ze Žerotína. Ve vyšším oddělení bratrské školy získal Jan především znalost latiny, a tak v přerovském období (1608–1611) dostal pod vedením učitele Tomáše Dubina vědomosti, otevírající mu možnost univerzitního studia. V Přerově se také poprvé setkal s učením polských sociniánů, neuznávajících Boží Trojici, s nimiž měl později nejvíce náboženských polemik. Toto učení, jak sám uváděl, mu způsobilo první otřes zděděné víry. Díky svým studijním úspěchům, které mu získaly přízeň biskupa Jana Láneckého i samého Žerotína, byl vyslán na německé reformované školy, a to na nasavskou akademii v Herbornu (1611–1613) a na univerzitu v Heidelberku (1613–1614). Heidelberské studium ukončil teologickou disputací. Se získaným rukopisem Koperníkova díla O obězích nebeských sfér se pěšky vrátil přes Norimberk a Prahu na Moravu.

Působení v Přerově

Stal se představeným přerovské školy, kde byl před lety sám žákem. Jeho hlavním cílem bylo využít získaných vědomostí ve prospěch vlasti a Jednoty bratrské. Komenský si uvědomoval špatný stav soudobého školství, a proto svou činnost zaměřil na jeho zlepšení. Volné chvíle využíval k vlastnímu vzdělávání a sbíral zároveň látku k první české encyklopedii, Divadlo veškerenstva věcí, již zamýšlel pro krajany sestavit již na studiích. Krátce po návratu na Moravu byl ordinován na kněze během bratrské synody v Žeravicích v roce 1616. Komenského život stejně jako osudy statisíců jeho krajanů změnila válka.

Působení ve Fulneku

České stavovské povstání, vyvolané odporem proti rostoucímu habsburskému tlaku a zahájené 23. května 1618 známou pražskou defenestrací, otevřelo cestu k dosud největší evropské válce, jež trvala 30 let a pro český národ měla tragické důsledky. Na jejím počátku žil Jan Amos Komenský na panství Jana Skrbenského z Hříště ve Fulneku, kde byl rektorem bratrského sboru ve Fulneku a učitelem místní školy a kde také založil rodinu. Svoji první ženu Magdalenu Vizovskou si přivedl z Přerova. Za pobytu ve Fulneku (1618–1621) Komenský dále studoval a rozšiřoval svůj duchovní obzor. Během nedlouhého působení ve Fulneku a okolí si Komenský vytvořil svůj vztah ke katolické straně ve městě, jejímž střediskem a oporou byl klášter augustiniánů. O „pastýři“ beránků, jak jej nazývali němečtí katolíci, se hodně dovídáme i ze zpráv napsaných místním kronikářem Felixem Jaschkem. Například i o tom, že Komenský pěstoval ve Fulneku včelařství. Komenský stále sledoval politický vývoj, který vyvrcholil v roce 1620 porážkou českých stavů na Bílé hoře. Brzy po bělohorské bitvě vtrhli do Fulneku císařští Španělé. Zpustošili město a s ním i budovu bratrského sboru a školy.

Skrývání na Moravě

Komenský se podle místních pověstí až do konce roku 1621 skrýval v Oderských vrších v blízkosti hradu Vikštejna a pak v roce 1622 na žerotínském panství v okolí Velkých Losin. Sám se ve svých pracích nezmiňuje o tom, kam se uchýlil, když opustil Fulnek. Počátkem roku 1622 jej postihla osobní tragédie. Zemřela mu manželka Magdalena i se dvěma syny (jejich jména jsou neznámá) patrně na následek epidemie.

Skrývání ve východních Čechách

Komenský, skrývající se na různých místech severní Moravy a neustále vystavený jako bratrský duchovní riziku prozrazení a vydání do rukou císařským vojákům, našel konečné útočiště na panství Karla staršího ze Žerotína, v jeho rodišti ve východních Čechách, Brandýse nad Orlicí.

V roce1623 se rovněž dozvěděl o pohromách ve Fulneku, svém bývalém působišti, při kterých byla jeho knihovna s některými rukopisnými náčrty veřejně spálena na fulneckém náměstí. K překonání určité psychické krize přispěl i Komenského sňatek s Marií Dorotou Cyrillovou v roce1624. S ní žil 24 let. Měli tyto čtyři děti: Dorota Kristina Komenská, Alžběta Komenská, Zuzana Komenská a Daniel Komenský. Komenský se v této době dostal do popředí Jednoty bratrské. V jejích službách vykonal v letech 1625–1626 mnoho důležitých cest, jejichž cílem bylo připravit organizaci emigrace členů Jednoty bratrské a získat politickou a morální podporu v zahraničí. Podílel se i na záchraně žerotínské knihovny v Náměšti nad Oslavou a kralické tiskárny, která byla úspěšně převezena do slezské Vratislavi.

Přes Zhořelec, Šprotavu, kde se poprvé setkal se slezským řemeslníkem, prorokem Kryštofem Kotterem, se dostal až do polského Lešna, útočiště Jednoty již od dob první perzekuce v roce 1547. V Berlíně jednal s vůdcem moravské protestantské šlechty Ladislavem Velenem ze Žerotína a v Haagu dokonce se samotným českým exkrálem Fridrichem V. Falckým, kterému předal optimistická proroctví Kryštofa Kottera, hlásající brzkou porážku Habsburků. Poslední období svého pobytu ve východních Čechách (1626–1628) strávil Komenský v Bílé Třemešné u Dvora Králové na tvrzi bratrského rytíře Jiřího Sadovského ze Sloupna. Ani zde neustal v aktivitě. Na Komenského velmi zapůsobila návštěva zámecké knihovny ve Vlčicích, patřící Adamu Zilvarovi ze Silbersteinu (von Silberstein). Vedle jiných vzácných knih zde našel i knihu od saského gramatika Eliáše Bodina Didaktik oder Lehrkunst z roku 1621, která ovlivnila jeho další tvorbu. Známé jsou i jeho pobyty v Horní Branné, kam odjížděl z Bílé Třemešné na návštěvy na zámek Václava Záruby z Hustířan, kde se setkával i s prorokyní Kristinou Poniatowskou. Osudy Poniatowské a její věštby vydal Komenský později v knize Historia revelationum.

Působení v exilu

Lešno

Protireformace a pronásledování jinověrců však sílilo ruku v ruce s úspěchy císařských armád vedených Albrechtem z Valdštejna. Valdštejnova vítězství upevnila postavení císaře Ferdinanda II. Habsburského natolik, že se rozhodl definitivně vyřešit českou otázku v habsburský prospěch, a to vydáním nové ústavy Obnovené zřízení zemské. Dále císař zvláštním patentem z 31. července 1627 nařídil nekatolickým stavům se buď vyprodat a vystěhovat do šesti měsíců ze země, nebo přestoupit ke katolictví. Proto Komenský se svou rodinou opustil vlast a společně s dalšími odchází do Lešna (4. 2. 1628), kam dorazili během února roku 1628.

Odchodem Komenského do vyhnanství se uzavřelo jedno významné období v jeho životě a díle. Komenský strávil v Lešně během tří dlouhodobých pobytů celkem 19 let života a toto město se stalo jeho druhým domovem. Zejména jeho první, nejdelší pobyt v letech 1628–1641, byl dobou jeho velkého tvůrčího rozmachu. Komenský zde začal vyučovat na vyšší bratrské škole. Svoje úsilí soustředil na přípravu učebnic a metodologické a jazykovědné studie. Na počátku třicátých let, zvláště když v roce 1630 Švédové úspěšně vstoupili do války proti Habsburkům, českým exulantům vysvitla naděje, že se budou moci brzy vrátit domů. Když však roku 1632 byli Sasové, spojenci Švédů, vytlačeni císařskými vojsky z Prahy a Čech a když padl švédský král Gustav II. Adolf, slibující protestantům osvobození z područí Habsburků, možnost Komenského na brzký návrat do vlasti se vzdálila. Zavraždění Albrechta z Valdštejna v Chebu, vyjednávajícího za zády císaře o možné dohodě se Švédy a Sasy a dokonce i s českými emigranty, zmařilo naděje českého exilu.

K povinnostem školským, stále náročnějším, kdy mu byl svěřen úřad rektora gymnázia v Lešně, přistoupily také nové povinnosti vůči Jednotě. Byl členem jejího vedení a v roce 1632 se dokonce stal jejím biskupem a zároveň sekretářem. V této době velkou pozornost vzbudily i Komenského vševědné plány a úvahy. Z Lešna Komenský rovněž rozvíjí bohatou korespondenci a styky se vzdělanými lidmi, kteří se zabývají podobnými myšlenkami a snahami. K přátelům Komenského patřil i anglický duchovní John Dury, který pracoval pro sjednocení evangelických církví a pro mír mezi národy, a kupecký podnikatel Samuel Hartlib. Hartlib patřil k organizátorům vědeckého života v Anglii a stoupencům Komenského plánů na reformu vědy, školství a vzdělanosti.

Londýn

Komenský, který si získal úctu svými vševědnými pracemi, přijal nabídku Hartliba a anglických komeniánů, aby načas pracoval v Anglii a pomohl uskutečnit plány v rámci reforem školství a vědy. Do Londýna přijel koncem září roku 1641. Komenský zde nalezl velké pochopení pro pansofii (vševědu), nabídku hmotného zabezpečení, vlivné přátele a možnost uskutečnit své plány se státní pomocí. Avšak občanská válka v Anglii roku 1642 společně s rozštěpením Komenského příznivců do různých politických táborů zabránila v provedení zamýšlených reforem. Plodem anglického pobytu bylo mimo jiné vynikající dílo Via lucis. V této době se o Komenského práci začaly zajímat takové osobnosti jako kardinál Richelieu, sedmihradský knížecí rod Rákócziů, a dokonce i Američané, budující tehdy za mořem své první školy.

Amsterdam, Stockholm

Komenský však z mnoha pozvání přijal nakonec nabídku Švédů, kterou tlumočil a zprostředkovával nizozemský obchodník a zbrojař Ludvík de Geer, aby pro jejich zemi navrhl reformu školství. Nezanedbatelnou roli zde jistě sehrála i Komenského představa, že by Švédové mohli nejvíce přispět k osvobození českých zemí od Habsburků. Cestou do Švédska navštívil již potřetí Nizozemí, kde se setkal s francouzským filozofem René Descartesem na jeho nizozemském zámečku Endegeest.

Elbląg

Na doporučení Švédů se usídlil v městě Elbląg. Zde pracoval s několika pomocníky na učebnicích pro školy. Stále více jej však přitahovala práce na pansofii. Komenský musel později čelit nelibosti Švédů, kteří mu zazlívali jednak nedodržení termínů pro odevzdání učebnic a také to, že se osobně angažoval při pokusu o politické a náboženské smíření v Polsku, což bylo v rozporu se švédskými velmocenskými zájmy. Účast na ekumenickém jednání v Toruni, kde se řešily otázky sblížení a vyrovnání mezi církvemi, bylo pro Komenského zdrojem nepříjemností i v Jednotě a výtek ze strany švédského kancléře Axela Oxenstierny. Když odevzdával ve Švédsku vypracované učebnice, využil této příležitosti k tomu, aby osobně požádal kancléře a královnu Kristinu o podporu pro svůj národ a církev.

Lešno

Rok 1648 byl pro Komenského rokem těžkých zklamání. Vestfálský mír udělal definitivní konec všem politickým nadějím Jana Amose. Zklamaný Komenský odešel z Elblągu zpět do Lešna, kde působil až do roku 1650. V srpnu 1648 Janu Amosovi zemřela druhá manželka, která mu zanechala početnou rodinu. V roce 1649 se Komenský znovu oženil s Janou Gajusovou. Světlem v životě Jana Amose byl šťastný sňatek dcery Alžběty Komenské, která si vzala jeho nejlepšího spolupracovníka Petra Figula Jablonského.

Blatný potok

Novou nadějí se Komenskému stalo Sedmihradsko (1650–1654), kam odešel z Lešna v roce 1650 na pozvání knížecího rodu Rákócziů. J. A. Komenský využil cesty do Sedmihradska a navštívil četné bratrské sbory na Slovensku Komenský procházel Slovenskem v letech 1650–1654 čtyřikrát. O těchto cestách se nezachovalo mnoho spolehlivých dokumentů. S jistotou se dá říci, že navštívil tyto bratrské osady a obce: Skalice, Trnava, Púchov, Lednice, Levoča, Prešov, neboť byl na synodě Bratří v r. 1650 vyzván, aby sdělil výsledky jednání. Jeho cesta končila v Blatném Potoku, protože Komenský přijal nabídku Zikmunda Rákócziho, aby zreformoval sedmihradské školství, především potocké gymnázium. Jan Amos chtěl naopak knížete připoutat ke znovu se formující protikatolické koalici. Mimo práce, které se týkaly zvelebení zdejší latinské školy, zde napsal mnoho vynikajících, zvláště didaktických děl. Komenský se těšil přízni kněžny matky Zuzany Lórántffy a zejména důvěře a podpoře již zmíněného knížete Zikmunda, který znal Jana Amose Komenského jako známého autora učebnic latiny. Během pobytu v Sedmihradsku se dostal Komenský též do úzkého styku se svým přítelem z mládí Mikulášem Drabíkem, tehdy exulantem v Lednici, který prostřednictvím Komenského předkládal Rákócziům svá proroctví o ústřední roli Sedmihradska v údajně nadcházejícím konečném boji proti habsburskému nepříteli. Politicky nadějný se zdál rovněž sňatek knížete Zikmunda s princeznou Jindřiškou Marií Falckou, dcerou bývalého českého krále Fridricha V. Falckého, na jehož zprostředkování i uzavření se Komenský roku 1651 osobně podílel. Náhlá smrt knížete i princezny Komenského pozici v Blatném Potoku oslabila a rostoucí nevraživost uherských kolegů v čele s rektorem školy Janem Tolnaiem mu pobyt ztrpčovaly natolik, že se roku 1654 rozhodl vrátit do Lešna.

Lešno

Motivací jeho návratu byla jistě i touha po krajanech a blízkých, ale zejména změny v mezinárodní politické situaci. V letech 1654–1655 se objevila možnost vytvoření velké protihabsburské koalice, složené z revoluční Anglie, Švédska a Sedmihradska. Čeští exulanti v Polsku opět začali věřit, že by mohla nastat vhodná doba na vyřešení české otázky. V roce 1654 se obrátili k vůdci anglické republiky Oliveru Cromwellovi s žádostí o finanční a vojenskou podporu. Dokonce připravovali ze svých řad a ze svých prostředků vojsko, které mělo pod vedením bývalého švédského plukovníka Václava Sadovského ze Sloupna, někdejšího Komenského žáka z Bílé Třemešné, vtrhnout do Čech a vyvolat tam podle jejich mínění celonárodní povstání. Jejich naděje se zvětšily, když v roce 1655 nový švédský král Karel X. Gustav úspěšně zahájil tažení proti katolickému Polsku. Také Komenský přivítal švédská vítězství příležitostným spisem Chvalořeč na Karla Gustava. Čeští exulanti a vůbec protestantská menšina byli za tento přístup prohlašováni katolickou veřejností za zrádce. Především Lešno, útočiště nekatolíků, jim bylo trnem v oku, zvláště když Švédové utrpěli v Polsku první porážky a začali ustupovat. Výsledkem tohoto nepřátelství bylo pak i vypálení Lešna v roce 1656 a tím i zničení centra Jednoty bratrské v Polsku. Komenský zachránil sotva svůj život a životy členů své rodiny. Co však bylo pro něj velmi bolestné, že při požáru Lešna přišel vedle majetku i o své rukopisy.

Amsterdam

Po zkáze Lešna musel Jan Amos hledat nové útočiště. Komenský přijal pozvání Vavřince de Geera, syna obchodníka a mecenáše Ludvíka de Geera, do Amsterdamu v Nizozemí, které se mu stalo posledním domovem (1656–1670). Od roku 1656 získal Komenský z rozhodnutí městské rady pravidelný příjem a dotace na dokončení didaktických a pansofických spisů. O rok později věnuje amsterdamským konšelům nové vydání Schola ludus (Škola jako hra). Zájem nizozemských měšťanů o vzdělání podnítil Komenského k shromáždění, doplnění a vydání jeho vychovatelských prací (Opera didactica omnia) ve výběru a chronologickém sledu. Ani naděje na návrat do vlasti jej neopustila. Ještě v roce 1658 odmítl pozvání z okruhu Olivera Cromwella, aby se zbývající Čeští bratří vystěhovali do Irska.

Po zhroucení všech nadějí na změnu politické situace ve střední Evropě začal Komenský stále více věřit revelacím, především svého bývalého spolužáka Mikuláše Drabíka, ale také proroctvím Kryštofa Kottera a Kristiny Poniatowské, které postupně vydával tiskem. Revelacemi, které byly v dobové evropské publicistice velmi oblíbeným žánrem, sledoval Komenský politické cíle. Svým způsobem jimi chtěl burcovat evropské svědomí proti útlaku náboženské a národní svobody.

Po smrti Vavřince de Geera Komenský začal ještě více uvažovat o tom, že by se usadil někde blíž k vlasti nebo u Petra Figula Jablonského, který v té době žil se svou rodinou v Memelu, dnešní Klajpedě (Litva). Jan Amos Komenský rovněž nepřestával pracovat na svém nejrozsáhlejším pansofickém díle, které nazval Obecná porada o nápravě věcí lidských. O tom, jak významné bylo pro Komenského toto dílo, svědčí skutečnost, že krátce před svou smrtí zapřísahal svého syna Daniela a přítele Kristiana Vladislava Nigrina, aby dílo dokončili a vydali.

Významným momentem v životě Komenského byla i informace od přátel z Anglie, že v roce 1662 vznikla Královská učená společnost. O společnosti, která by řídila výchovu a vzdělání, se zmiňoval již v díle Via lucis. Proto právem považoval vznik této společnosti za dědictví svých myšlenek. Komenský rovněž celý život usiloval o to, aby každý člověk byl poučen o dosavadním pokroku vědy a společenského rozvoje. Sám také obdivoval technické vynálezy. Komenského vševědné a všenápravné koncepce, které uplatňoval ve svém díle, však začaly svým způsobem přerůstat rámec možností, jež mu dali nizozemští měšťané, a tím se oddalovala i možnost realizace v jeho době. Komenský se dostal do konfliktů a polemik s některými současníky, kteří nechápali pokrokovost a velkorysost jeho výchovných myšlenek. Odsuzovali i jeho víru v proroctví. Jedním z nich byl i Samuel Maresius. Některé jeho problémy vyplývaly rovněž z rozporů mezi skutečnými sociálními a politickými zájmy vládnoucích činitelů v Evropě a z toho, jak je Komenský chápal. To se projevilo i v rámci jeho vystoupení na jednání mezi Anglií a Nizozemím v Bredě r. 1667, kde předložil spisek Posel míru. V roce 1669 odpovídá Jan Amos na Maresiovy kritiky chiliastů spiskem Bratrské napomínání o horlivosti bez umění a lásky. Maresiův Antirrheticus, kritický i ke Komenského Obecné poradě o nápravě věcí lidských, byl podnětem k sebeobhajobné autobiografii nazvané Pokračování v bratrském napomínání.

Komenský se musel na sklonku života vyrovnat i se smrtí Petra Figula, který po sobě zanechal vdovu a pět nezaopatřených dětí (Samuel Amos Figulus, Jan Theodor Figulus Jablonský, Daniel Arnošt Jablonský, Petr Figulus, Marie Alžběta), na které se soustředila Komenského starost. Sledování politického a duchovního vývoje Evropy a tvůrčí úsilí Jana Amose Komenského neopustilo do posledních chvil jeho života.

Zemřel uprostřed práce na nedokončeném díle ve věku 78 let dne 15. listopadu 1670. Byl pohřben 22. listopadu v Naardenu v kostelíku náležejícím valonské církevní obci. V letech 1935 až 1937 upravila naše republika bývalý valonský kostelík na důstojné mausoleum.